Zapadlé hroby.

Ten květný kalich tvého těla

byl rozkypěné krásy pln,

když duše moje zaletěla

do prozářených jeho vln,

by křídly slunnými tě jala

a v ráj zanesla – do nebes –

leč hadem jsi se klamat dala –

a kde jsi dnes?

Jdi umřít se zakrytou tváří,

slz lijavcem prch vnad tvých pyl,

mně toulavému písničkáři

zbyl červánek jen slunných chvil,

jenž ruměncem tvář bledou zdobí

a zlatem vroubí žití mrak;

dva zapadlé jsme nyní hroby...

a dobře tak! –