Zapadlé zvony.

Dřív bývala to země víl,

kde jsem se šťasten usídlil;

ten smavý kraj mne okouzlil,

že nade vše mi drahým byl

ten šerý prales dokola,

kde bledý měsíc plápolá.

Když noc však vchází v údolí,

a šerem šumí topoly,

když blouznivý tu vítr lká,

a nikde ani člověka,

ach, tehdy hruď mi svírá žal,

jenž pláče v rokli těchto skal.

Však tento strach mám z duše rád!

Cit libý cítím srdcem vát,

cit, který nelze vyslovit,

propast, kde na dně leží klid,

jejž nelze ničím nahradit.

Sen obývá ten tmavý kout,

kde duch je zbaven světských pout,

kde vidí v tmavé peřeji

mrtvoly svojich nadějí,

a jemuž zem nemůže dát,

co moh by jednou milovat,

a jehož duše v smutných dnech

zde tuší nebe v propastech.