Zapadlou čtvrtí.

Lednový večer a ticho kol a mráz, –

v hloub nesmírnou se klene

přitmělá kopule, kde hvězdy lijí jas,

jak cetky vyleštěné.

Svit plynu zardělý ve bláto kolejnic

z luceren kalných teče,

na rozích šedých zdí se vlévá do ulic,

kde klid se zticha vleče.

A místy po stranách jak temné nestvůry,

činžáků příštích kostry,

ve tmě již ztrácejí své hrubé kontúry;

z nich noci dech vlá ostrý.

A jinde blyskají se kluzišť zrcadla,

chaosem křivek zrytá,

nad nimi vlajek druž teď tetelí se mdlá,

teď s větrem divě lítá.

Tam v dálce v dolině zaúpěl táhle vlak,

pes kdesi žlučí kypí, –

však v duši vkrádá se ten večer sladce tak,

jak voněly by lípy.

A je to zvláštní slasť v tom hnutí důvěrném

váš román slyšet malý; –

z nás každý kochal se juž drahým snem... jen snem,

a vzbudit jsme se báli. – –

To však je za námi... A vám je dvacet let...

to nechcem utišení,

to nejvíc milujem’ nachové růže květ,

a hruď je plna vření. – – –

Ó, znám to, znám to vše... jen nocí vzpomínám

za měsíčního lesku,

kdy papirosy dým jsem pouštěl k tichým hrám

v bezesných chvílích stesku

a v cele umlkal za mříží šedivou –

však v nitru s divnou tísní,

se srdce vzlykotem a touhou palčivou

po lásky tiché písni...

Teď jdeme čtvrtí tou... lesk padá do duše...

a mluvit není síly, –

za krátko přijde to – mlčíme v předtuše –

a staneme v té chvíli,

kdy ruce naše se tak náhle naleznou,

ovlhlé, rozechvělé,

kol šíje k objetí se nedočkavě spnou,

a rty juž splynou směle...