ZAPADLÝ.

Stál v horském průsmyku, jak socha, bez hnutí,

do pláště schoulil se a pušku svíral v dlani.

Noc k zemi sřítila se v němém strnutí,

on zbraň svou k sobě tisk’ a podpíral se na ni.

A stál a naslouchal. Nic! Mlčky sníh jen klad’

se v tichu hrobovém na zasypané srázy.

On na krok neviděl ni před sebe, ni v zad,

jen do tmy naslouchal, zda neblíží se vrazi.

Nic! Vše byl pouze sníh! On po kolena již

v něm stál a nehnul se, ač mráz mu hlodal skráně.

Při každém zavátí v tu noční, pustou tiš

se vzpřímil bezděky a hotovil se k ráně.

A znova mrtvý klid a pusto vládlo tam,

jen s výše ledovců sníh v lavinách se smekal.

On po pás v něm již stál a dosud marně, sám!

Na stráže střídání jak zkamenělý čekal.

Pak výstřel zaslechl a signal na poplach,

křik zmatený a ryk a pušek rachocení.

I děla houkla v to a zasvítila v tmách.

On zraky vytřeštil a v žilách cítil vření.

Tam bitva začala! Sem v ztracený ten kout

jen ohlas hromový se s dýmem nesl z dáli.

Krev bouřila se v něm, však on se nesměl hnout,

neb na stráž postaven byl sem v ty pusté skály!

A pak víc neslyšel a necítil ni tíž,

jež v duše záhyby se zvolna jemu kladla.

Noc byla hluboká, sníh rostl stále výš

a kdesi v daleku jen časem rána padla. – – –

Však z jitra, přemožen když prchal nepřítel

a hlídka z tábora se do skal přibrodila,

on dosud stál, jak dřív, – neb ještě bodák čněl

ze sněhu pod srázem, kde rokle včera byla.

A když jej vytáhli z té rakve prořídlé,

měl čapku do čela a pušku v ztuhlé dlani

a v řasách pod okem dvě slzy ustydlé,

cos mlčky pravící o božím slitování.