Zapadlým básníkům.

Vy, kdo jste jedenkrát miláčky byli davů

a zdobit růžemi si od nich dali hlavu

a pak jste zapadli a umlkli tak náhle,

jak v lesích tratí se ty zvuky rohů táhlé:

kde asi bloudíte, kde dlíte asi nyní,

zda v lásce žijete, neb čelo mrak vám stíní,

co jste, co zpíváte, zda vrátíte se znovu,

či jenom květy z vás na opuštěném rovu?

Já snívám, jeden z vás že dědil po svém strýci

a dvorec koupil si, kde blízko bor se tmící,

u říčky pěnivé, kde všecko zdravé vzduchem,

a město daleko s tím kolotem a ruchem.

Má žínku hezounkou a děti roztomilé,

je vážen sousedy a kvete v plné síle,

má svého šafáře, však sám se o vše stará,

je ve žních na poli a při setí je z jara.

Bez touhy po slávě tak žije, nebo básní

se zdá mu velikou, když žena, děti šťastni.

Leč přeci na večer v ty blahé, tiché chvílky,

kdy žena vložila již děti do postýlky,

se zas v něm síla hne jak míza v kmenu starém,

a píseň na rty juž mu stoupá, voní jarem

a zvoní pramenem a šumí snětí stromů,

že kdo ji hlasno čte, již nápěv zpívá k tomu,

neb hudba lahodná v ní samé juž je skrytá.

Ty písně venkova jen mladá žena čítá

a ve žních na poli, kde žnečky snopy váží,

jim učí básník sám, když u lidí je stráží.

Tak od úst k ústům jdou a kdo ví, kde se berou?

Jak přes noc na louce či pod haluzí šerou

by byly vyrostly, je plná jimi niva.

A brzo v okolí je každé dítě zpívá.