Zapadlým krajem.

Nezkrotná touha Samoty

žene mě ven v tmavé kraje,

v zapadlé kraje hnusného města,

v zákoutí tonoucí v orgiích pustých.

Rozplizlé šero večera

hází své bázlivé stíny

po sešlých střechách odporných doupat. –

Všude ticho, podivné ticho, –

slyšet jen slabý kročejů zvuk,

a ty se ještě ztratí hned v šeru,

v zeleném brlohu,

kde koupíš za trochu kovu

znavené tělo grisety svůdné,

svůdné víc nahosti kouzlem –

Známé to figurky vyžilé

míhat se pod okny zřím,

pod okny s zelenou záclonou, –

jakoby čekali na známý pohyb

nahého ramene prostitutky,

buržoy těmi tak často upotřebené.

Žlutý svit posněžené lampy

ozáří na chvíli smrtelně bledé jich tváře

rozkoší příšerně stažené, –

a zas to mrtvé ticho...

Bezvládně oddávám se myšlénkám,

tkám křídla rozpoutaným Illusím,

když zalehnou mi v uši tak bizzarní tony

starých, rozladěných skřipek,

jež k boku tiskne snad pobuda spitý

v pověstném bordellu, plném vábivých griset

sedících na klíně vyžilých, zmožených hejsků.

Divné to chvíle orgií pustých,

za zvuků bídného nástroje,

bordell když plný je kouře,

v němž tratí se i portrét kteréhos mrtvého panovníka

i zčernalý obraz krále Gambrina, –

a spito vše je vilnou únavou – – –

Ó, bídná, prodejná societo!