Západní Čechy.

Drahý kraji v rámci Brdských chlumů

s šumných lesů zpěvnou velebou,

srdce mého tluk a snivou dumu

jaké kouzlo táhne za tebou?

Zas tě vidím jako ve zrcadle:

Z věnce lesin věže polospadlé

patří vážně v kraj, kde tichá ves,

jak by vyběhla si ku přívozu,

zvědavě se sklání v žití prosu,

již vlak nese; za skalnatý les

právě s hukem zatočil se, mizí

dýmem ztemniv lem tvé svěží řízy.

Ticho zas. Chlum dává chlumu ruku,

v tichou říčku celý blankyt spad’;

sotva pták se ozve... ve souzvuku

s vlastním srdcem nasloucháš mu rád.

S oblaky bys letěl širým krajem,

sluncem objal jej a jásal s hájem;

však v tvých ňadrech starý český pláč

jako zaklet bez ustání kvílí...

V tom jak zázrak, jako přelud bílý

Karlův Týn, nás český Montsalvač,

vynoří se s vrchů clony řasné –

a pláč taje v písni mnohohlasné!

Rychle vzhůru věže na cimbuří!

Volný rozhlédni se do kola!

ba i dálku, obzor kde se chmuří,

přeleť smělým křídlem sokola!

Rozhled tvůj se šíří před tvým zrakem,

který nespoután v dál těká mrakem,

úzký údol roste v celou vlast;

patříš v hloub a v dálku žasem němý,

při tom kolem skrání perutěmi

cítíš ducha dějin křídly třást.

A jak v propast oko těla zírá,

oku ducha svět se otevírá.

Minulosti clona sjela rázem,

v dávné časy píseň klade most;

vznáší se tu obraz za obrazem,

jako z kotle věštky vzdušný host.

Řinčí v sluch mi štíty, přilby, meče,

bubnů rachot z bohatýrské seče,

píseň slávy, žalm a divý skřek,

kusé sloky epopeje valné,

v které horká krev a slzy kalné

tekou v brázdy velkých myšlének.

Vše, co’s, Vlasti, ryla v pomník slávy,

křídlem písně letí kol mé hlavy.

A těch velkých dějů krásným rámem

je ten drahý, západní kout Čech;

kadidla dým nevznáší se chrámem

jak má sloka v svatých místech těch.

Proč mi nejdřív z mlžné kynou dáli

matné rysy Hudlické té skály,

na níž mladý Jungmann sedával?

Letem orlím zpět přes času změnu

k jinému se nesu ke kamenu,

na němž mladistvý Hus dumával.

Hus a Jungmann! – Věky mezi nimi,

duch však jeden s křídly obrovskými.

Jako bouře vzdálená to duní,

v pravěkou jak zřel bych potopu:

s kahanci se derou na výsluní

nepočetné řady kovkopů.

Věrně podle Libušiny zvěsti

viděl poustevník tam stříbro kvésti,

v celých prutech se jak luna skví;

pravdou je tu Horymíra báje.

Země, otevři nám všecky taje,

vzdej nám v kořist vše své bohatství!

Stříbrem buď tvé, Vlasti, čelo spjato,

k Příbrami dá Písek vln svých zlato.

Starý Třemšín s mohutnými valy

k dumě láká, Brdských vrchů král;

oko rádo těká v blíž i v dáli,

slavných Lvů aj, kyne Rožmitál!

Od Zelené Hory slunným vzduchem

staré zkazky svůdným zvoní ruchem,

jaké kouzlo tají v sobě báj!

Věř či nevěř, lidu poesie

v naší krvi, v našem citu žije,

echem jejím chví se mech i háj.

Byť vše bájí v žalnou kleslo ztrátu,

„u nás pravda po zákonu svatu!“

Vítej, Plzni! – druhé srdce vlasti,

přes unavné věků zápasy

lev co začal mříží svorem třásti,

otců tradicím ty věrná jsi!

První z tebe v Čechách kniha letla,

první posel vítězství a světla,

dnes je skutkem, o čem praděd snil;

zasloužíš si, by v tvé prsti svaté

tlelo srdce láskou k vlasti vzňaté,

slední asyl že tam našel Tyl.

Z jeho prachu ať to sluncem září:

Lásce silné všecko vždy se zdaří!

Zatím zvolna kraj se setměl celý,

hledím v šer a v dálku naslouchám:

honců křik, psů štěky v sluch mi zněly,

vidím stín – to Čtvrtý Václav sám!

Časně ráno na lov vyjel v chvatu,

teď se vrací k valům Křivoklátu

s many svými, s hojnou kořistí;

dozněl hlahol... v dálce hvozd zas dřímá,

z hlubin pode mnou to temně hřímá,

hustý déšť se snáší do listí.

Ne, to není déšť, ni větru stesky:

Tvůj to pláč a vzdech je, lide český!

V odříkání odchován a psotě,

věrný hroudě, ze které jsi vzrost’,

v boji stálém kdo měl srdce pro tě?

Selské kníže jen, on, Přimdy host!

Myšlénky se ženou na Šumavu:

těžký žalář dala Soběslavu

láska k lidu – vznešený to sen!

Trpět, strádat, odříkat se stále,

potem urvat zrno tvrdé skále

a jen tušit ve snu spásy den!

Však tím lidem věky nepohnuly,

z železa má nohy, čelo z žuly.

Lid ten slavně přestál horší dobu,

věřím, nynější též přestojí,

lid ten svrhnul kámen svého hrobu

a vstal posud, vítěz po boji.

Lid ten, sedlák a pán na své půdě,

pokud bude věren rodné hrudě,

z analů se lidstva neztratí;

věrný dědů starobylé zkázce

bude silný v důvěře a lásce,

nepodlehne času závrati,

jež chce srovnat vše a všecko skoupit,

cizinec by v otcův lán moh’ vstoupit.

Nevstoupí tam! Marná každá snaha:

Vlast je svatá! Valem ochranným

každá hora, jež tu k nebi sahá,

každá chata, jejíž družný dým

v kraj se vine jako báseň štěstí.

Vlast má bude mohutnět a kvésti,

každé srdce bude její hrad!

Kdo chce zkrušit lebky její synů,

k Plešivci ať jde a ku Třemšínu,

zkus to, podívat se na západ!

Jako Brdské hory v jedné řadě

její děti stojí pohromadě!