ZAPADNOU. A KAM?

Květy svadly,

plody visí,

listy spadly,

plody visí

s křivovětvých akacií

nade smutnou řekou.

Listopad jim větve provívá,

prosinec je jíním odívá,

leden tuží mrazem,

až s nich srazí na zem

nejednu snět měkkou.

Celé jaro nové

rosa na nich klove,

kterou ranní větry pijí,

ale stále jako kdysi –

plody visí.

Teprv příští Vesny květ

staré plody shodí zpět.

Zapadnou. A kam? – –

Kolem pod stromy šla žena

umučená;

z její bledé tváře,

v které celá záře

zbylé krásy posud neuhasla,

němá prosba srdcím vstříc se třásla.

Prosba další však a stejně tklivá

byly kol ní její čtyry děti:

hošíci dva míň než pětiletí,

v náručí jí třetí,

v zadu malá dívka dovádivá.

Svadly květy lásky, štěstí, –

děti na ní visí;

kleslo vše, co naděj věstí,

v krátkou dobu

do mužova hrobu – –

ale jako kdysi

děti na ní visí.

Ach, to nejsou seschlé plody, neschopné už všeho žití:

z tvářiček jim dětsky smavých veselé se oči svítí,

jsou to ještě květy,

celé světy

žádoucího dobra, možné krásy! –

Akacie z jara znova zkvetou –,

co se stane z ženy, z dětí asi? –