Západy. (III.)

Tříšť mraků jako plachty potrhané

se nebes oceanem nesla dál,

svit zlatý v nivě smaragdové hrál,

v houšť větví byly žhavé jiskry vtkané.

A kmeny čněly obrovské jak sloupy,

tak zlaté u korun a ztmělé výš,

a všady byla samota a tiš,

jak v dóm když z večera se vstoupí.

Jen vteřina a stíny všecko skryjí

a smutek padne v hvozdy s čela skal;

nuž rychle, oko, noř se v hloub i dál,

než zhasne, v nebeskou tu feerii.

Máť nebe stejně jako duše lidská

svých illusí též chvilku – shasnou v ráz,

a za dne budou táž nebesa zas

jak život prázdná, hrozně prosaická...