ZÁPADY NA POBŘEŽÍ.

Na pobřeží, osamocen,

když své modro nebe dýchá,

zadívám se vždycky z ticha

na krajiny ve vodách.

Za západů zčervenalých,

jež se do vln potopily,

zřím, jak vše se do vln chýlí,

do vln touhou umdlených.

A můj duch se uchyluje

do těch ulic obrácených,

do těch domů zamlžených,

do utichlých alejí....

Nemožno už hledět v lesy,

nemožno už v slunce patřit,

duch se náhle touží sbratřit

s někým, včera neznámým.

A v těch alejích, tak tichých,

a v těch domech – s duší mladou

procházet se promenadou,

kterou nikdo nešel dřív.