Západy.

Ty chvíle mívám rád, když nad Hradčany

v kraj nebes, jenž je žhavým lemem tkaný,

se chýlí velké slunce níž a níž

a na tlum palácův a vážných věží,

kde dávných staletí prach šedý leží,

čistého zlata plnou lije číš.

A nad střechy a starých domů štíty

se zdvihá velebně dóm obrovitý

jak časů trpkých světec kamenný,

nad kterým slunce v zářném světlém kole

jest podobno mohutné gloriole –

nad svatou hlavou oblouk plamenný!

Když celý západ žhavou krví hoří

a slunce tone v červánkovém moři

jak oheň vlitý růžím na květy,

tu procitnou zas tiché Hradčany

a s čela, na němž děje napsány,

jim zmizí spánek, v nějž jsou zaklety. – –

V nich život vymřel, síly mají málo;

však v rudém obzoru zvěsť možno číst,

co kdysi krve české vždy to stálo,

než napsán dějů našich jeden list.