ZÁPADY.

Vždy zříti budu žhoucí onen západ,

v nějž z okna Tvého jsme se zadívali.

Jak jiný byl, než ty, jež hořívaly,

když v teskných žití tmách jsem musil tápat!

Vždy zřel jsem v nich jen tiché umírání,

jen ohně zář, jež na mohyle svítí,

jen symbol pomíjejicnosti žití –

a smutek vždy se rodil pod mou skrání...

Jak jinak bylo v onen večer, drahá,

nad černou krajkou v líce Tvé když plála

zář červánků, v nichž mračna sluncem tála,

a v očích Tvých se leskla svitem blaha!

V tom ohni západu jsem viděl psáno,

co nečet’ jsem v něm nikdy před tím ještě:

že po dni smutném, plném slzí deště,

zas vzejde jasné, čisté, bílé ráno!