Zápas.

O každou noc dva zápasíme spolu,

já se svou lampou. Oba svorně tmou

se prodrat chceme, rovni apoštolu

dne, záře, světla. Moje skráně vrou,

zrak plane, dlaň se plaše chápe stolu:

A lampa klidně jizby prostorou

své bledé světlo v šeré kouty leje,

v to prázdno, odkud prázdno zas jen zeje

bez jediného stínu v duši mou.

A potom náhle mdloba v stejné chvíli

nás unavené oba zachvátí.

Pro oba stejně doba noci pílí.

Já bráním se a vzpírám v závrati,

sám sebe temnu chtěje vyrvati, –

A přec ta bídná hmota víc má síly!