ZÁPASNÍCI.

V Pošumaví hora

černým lesem krytá,

na temeně hory

brázda bleskem rytá,

porváno je hrudí

od bouře a hromu;

vyhýbá se chůdce

v noci místu tomu.

Příšerno a smutno

v šumajícím lese,

o půlnoci – strašno! –

pahorek se třese,

kámen s hůry padá,

skalní žebro puká,

jak by Perunova

bušila v ně ruka.

Ulehl jsem kdysi

u pat oné hory,

poslouchal jsem ptáků

drobné rozhovory,

obrátil jsem hlavu,

údy mdlobou spaly,

v srdce mi však ptáci

zkazku štěbotali.

Dva nevlastní brati

v bílém dvorci byli:

starší rodným, mladší

ve zlou přibrán chvíli,

starší – mysli přímé,

mladší – mysli svodné;

obrati chtěl druha

o dědictví rodné.

Starší pole oral,

mladší lál své chatě;

starší v huňce chodil,

mladší v panském šatě;

avšak i tu huňku

v nešťastné kdys době

toužil míti mladší

za podnožku sobě.

Ale starší, věru,

takým vzkazem zhrdá;

ačtě srdce měkké,

hlava byla tvrdá,

a tak svářili se,

až kdys v hoře lysé

na temeni v soumrak

druzi potkali se.

Jeden uhnout musí,

ale nechce žádný,

slovo k slovu chytlo

náhle v oheň svádný,

zavířil a vířil –

až na strmé stráni

dal se mladší prchle

druha do rubání.

Rval mu vážnou bradu,

bil ho v snědé líce,

prostou čapku strhnul

s vrané jeho kštice;

strh’ mu huňku s plece,

i ty pro okrasu

řetízky a spony

s bederního pasu.

Udeřil druh starší

smělce v klenbu čela,

že krvavá slza

do tváři mu sjela;

rozlítil se mladší:

„Zde jsou moje díky!”

děl a vetknul druha

v skálu po kotníky.

Vzpjal se starší ruče –

na rtech syčí pěna –

chyt a vrazil druha

v skálu po kolena;

ale mladší znova

vášně v divém kvasu

vetknul skáloborce

do žuly až k pasu.

Vyskočil druh z žuly:

„Silnějším jsem přeci!”

V pasu druha lapil,

v skálu vbod’ až k pleci

mladší vyprostil se:

zloba rozpálená

vetkla zápasníka

v skálu po ramena.

Jako zemník ze skal

starší se vyvíjí –

a juž vetknul druha

do země až k šíji;

mladší ruku zvedá,

nelze! Zle se děje – –

jak les bouří rvaný

kštice se mu chvěje.

Nelze juž, by rámě

bylo vybaveno,

níž a níže klesá,

klesá po temeno;

tuží se a vzpíná,

skála vydouvá se –

marno! Nebi hrozí – –

skála zavřela se.

Sevřely se tuho

spáry hory srázné,

v neudolné žule

sveřepý druh vázne:

čím se více vzpírá,

čím se více katí,

tím víc neustále

do skály se tratí.

Vzdorovité srdce

víc a víc ho tíží;

rameny se šíří,

patami se níží;

čím se více vzpírá,

tím víc v opak robí;

roste, stále roste

hoře do útrobí! –

Tich-li uvnitř? Není!

V stálém vzdoru vření,

v křemen lebka tvrdne,

plece do kamení;

v mech se vlasy mění,

klínem nehet vzpírá –

na věky ho věkův

hora uzavírá.

Pyšný krutý obr

do skal nitra vzrůstá,

v zlobném zadumání

vlčí mluví ústa;

a když zlolajícný

samohovor vede,

jako hrom to duní

v nitru skály šedé.

Když se hora trhá

při vichoru hlase,

to druh o skal stěny

uvnitř opírá se;

opírá se plecí,

opírá se hlavou,

a hněv jeho dravčí

rozléhá se vřavou.

Když se chvěje země,

do skal hrom když rube,

to přibránek hrozný

zlícen sebou škube,

a když vzteklý vichor

kmeny s hory vrže,

ven prý dobývá se

jatec temné strže. – – –

Starší soudruh klidně

rodná pole kosí

a svou prostou huňku

tisíc let juž nosí;

do blankytu volá

vroucí duše přání:

„Kéž druh ze skal vzdorný

juž se nevymaní!”

Ale zbojník v skalách

škube sebou, trhá,

balvany a kmeny

kolem sebe vrhá,

lítí se a dupá,

však, kde noha stála,

níž a níže klesá

žulovitá skála.

Čím víc úsměv slunce

druhu dvorec zlatí,

tím víc zdurná mysl

lítí se a katí;

když druh starší zpívá,

mladším zloba třese; –

půjdete-li mimo,

sami přesvědčte se! –