ZAPOMEŇ!

Ó zapomeň, že’s mne kdy znala,

že cesty naše spěly jedním směrem,

že láska Tvá, jež v srdci plála,

se zkrvácela bolným pod úderem!

Že kdy Jsi slyšela můj hlas,

jenž sladká slova lásky šeptal –

svým jednáním že po ten celý čas

jsem ubohé Tvé srdce deptal,

to zapomeň... Ó zapomeň!

Ó zapomeň, že v oči Tvoje

jsem žalu slzy vnutil v trpké chvíli,

že vzdechů, běd a útrap zdroje

Ti život lásky na vždy otrávily...

že ústa má svým polibkem

kdy směla poskvrnit Tvé rety –

že na srdce Tě, zrádné, tiskl jsem

a sliboval Ti blaha květy,

to zapomeň... Ó zapomeň!

Ó zapomeň, že’s milovala,

že’s věřila, a oklamána byla...

Že ústa má se Tobě smála

a pochybnost Tvou polibkem zas smyla...

Že důvěru Tvou sklamal jsem,

již ke mně měla’s v lásce Svojí!

Teď každý jinou cestou světem jdem’...

jen neproklínej vinu moji

a zapomeň! – Ó zapomeň!