Zapomenout.

Zapomenout! – – Jako záchvěv

tiše hloubkou srdce znělo,

proč by moje nedovedlo,

když tak mnohé zapomnělo!

Jíti dál tím božím světem,

chtěla jsem jen v pevné práci,

ať se všecko – květ i štěstí

jako na dne moře – ztrácí.

Zapomenout! Je to těžké

stokrát říci: „Buď mi cizí,“

z toho srdce a z té duše

vím – tvůj obraz nevymizí.

A ty chvíle, co jich bylo,

planou stále světlem stejným,

a ten osud – nezdá se ti,

že je vždy víc – beznadějným?

Ve průhledné jeho vlny

přece topím svoje kroky,

jak ty chvíle plny záře,

zapadají do tmy roky.

Přejde čas, kdy zví mé srdce,

jak je sladké zapomnění,

aby o tom nezvědělo,

jedinkého v světe není.

Dále budou zvonit písně

v květu plné ratolesti,

vykvete a stokrát zvadne

jiných jinde jiné štěstí.

V neskonalé hvězdné kráse

dál se bude nebe klenout,

a jen travou zašumí snad:

„Zapomenout! Zapomenout!“