Zapomenout.

Vichrů nářek nocí vane,

venku je tak zima, zima

i v té duši rozervané.

Tam i tady táhnou mraky.

– A když všecko v hrobě dřímá,

chtěl bych taky,

chtěl bych taky zapomenout.

Ale mně to hlavu mámí, –

jděte, jděte, stíny teskné...

A zas obraz jeden známý,

ah, tos ty a tvé to tahy,

tmavý zrak se v slzách leskne: –

„Nesmíš, drahý,

nesmíš, drahý, zapomenout!“

A tvůj ret se zachvěl na mém,

nad námi se láska chvěla,

večer hořel v lesku samém

a my sami, sami byli...

A ty, duše má, bys chtěla

tuto chvíli,

tuto chvíli zapomenout?

A ty drahé, dobré dítě,

jak jsem já ti mohl říci

tenkrát ono „miluji tě“ –

Ale přišla jiná doba

a tys děla laškující: –

„Chtějme oba,

chtějme oba zapomenout!“

A tys se tak smála, smála

a ty jsi pak byla paní –

ale já jsem šílil zmála

a já rval tu hlavu bědnou –

ale já jsem nemoh’ ani,

ani jednou,

ani jednou zapomenout.

A jen dumy táhnou teskné,

stín tvůj vidím v dál se ztrácet,

jak se hvězda v mlhách leskne.

Přec to líto neskonale.

Srdce může dokrvácet,

nikdy ale,

nikdy ale zapomenout.