ZAPOMENUTÁ

Nekvete a ani nikdy nevykvetla.

Nevybylo na ni dosti světla.

Od všech časů byla lupení jen prosté,

jehož mezi travou dosti všude roste.

Upravuje měkčí cestu lidem,

po níž oni s klidem

chodí jinam,

nemyslíce na ni.

S odevzdaností tak prostou

zvyklá je, že na zvuk jeden

odpoví i druhý vedle,

na mysl jí nepřipadne ani,

že i pro ni na rtech lidských

slova rostou.

Jakou tajnou muku

působí jí odpověď,

když tak těžko mění

slov svých drobnou měď

za zvonivé stříbro cizích zvuků!

Když své tělo v lože vkládá

k odpočinku,

vždy se všecka zhroutí,

a to k dlani dlaň si tiskne ráda,

nemajíc tu v světě

koho jimi obejmouti.