ZAPOMENUTÁ SOCHA.

Vím, před mnohými věky

vytesal jsem sochu tvoji

do italského mramoru,

a na druhém břehu moře

v háj ji postavil,

bys byla také jiným bohyní.

Ale dnes tě marně hledám.

V žádné tváři nevidím tě,

ač vím, že tak zcela na tebe

jsem dosud nezapomněl.

Však ni na jeden rys z těch tváře tvoji,

jež tehdy moje ruka hravě přemáhala,

si vzpomenouti dnes už nemohu.

Oh, proč tak brzy jsem jen zapomněl

těch slov, k nimž ústa tvoje

se ze mramoru otevřela

poprvé a naposled.