Zapomenutá.

Od rána do noci ten den je dlouhý

těm, kdo zde vzpomíná neb pln je touhy,

kdy krb již ztráven, mráz kdy zuří divý,

kdy není chleba a kdy není dříví,

však její tvář zůstala nehnutou –

vždyť byla zapomenutou.

Čím minulost jí byla, neví žádný.

Zda žila vždy ten osud smutný, chladný

v samotě, která celý den ji hlídá,

již hroznější jen ještě činí bída,

zda trpkost ta je pouhou pokutou –

vždyť byla zapomenutou.

Nad prázdným ložem obraz Matky Boží

zří chladně, jak se bída ze dne množí,

a pod ním černý, dávno svadlý vínek,

snad zbytek jeden ze všech upomínek

na chvíli, černou zemí zasutou –

a byla zapomenutou.

Od rána do noci je den tak dlouhý,

však její den byl přízrak žití pouhý

v zdech starých, s plísní jako hrobu stěny,

a po dlouhá již léta zasněžený,

jak hrobka s branou navždy zamknutou –

a byla zapomenutou.

A to byl její zpěv: „Dme vítr moře.

a prohání se jeho po prostoře

zde kolébky, a jinde hroby tvoře,

a vlna smývá naděj’ jako hoře,

a srdce nit je příliš napnutou –“

a byla zapomenutou.

A modlitba: „Ta noc má mnoho temna,

a náruč sněhu hluboká a jemná,

a krutý mráz vykouzlí tvářím růže –

tak tiše, klidně spáti se tam může,

dost místa s celou tíží smutku tou –“

a byla zapomenutou.

Kdy, kam se děla, nepověděl žádný.

Jen zůstal obraz Matky Boží chladný,

a pod ním černý dávno svadlý vínek,

to zbylo všecko z lidských upomínek

na tu, jež spí kdes s tváří nehnutou,

a byla a jest zapomenutou.