ZAPOMENUTÁ.

Zapomenutá... ztracená...

v snu se mi náhle objevila

zapadlých časů z bezedna!

A pohorský kraj smavý s ní,

v němž rozvalina groteskní

nad skalou šerou čněla bílá –

Kdys Puškina jsem čítal tam

– svět rád měl tehdy jeho básně –

vtip růžový, slov pel a klam.

Alt dívčí v podvečer tam zněl,

zpěv rond a toužných pastorel

a v světlý les se snášel hlasně –

Podzimní vítr vane už,

illuse všecky rozmet krutě,

co ještě srdce čekat můž’?

Z jiných jak světů hvězdný zrak

proč v tvář mi hleděl, dlouze tak,

jak v půlnoc hodin tluk zněl dutě?

Ne, nebyla v něm výčitka,

ni vášeň, krve melodie,

leč čaromoc, ta, která tká

kouzelný závoj chmurám dnů,

cíl poslední kdy v dohlednu:

zář smírná věčné Poesie!