ZAPOMENUTÉ VERŠE.

Už zapomněl jsem, že jsem verše psal,

dnes jako cizí čtu ten starý zpěv, –

a hle, z těch řádků mluví známý žal

a nalézám v nich srdce svého krev.

Co rozmanitých zbudilo je dob,

jak různých stavů duševních to skryt –

a ze všech zřím těch minulosti stop,

že vždycky upřímný z nich mluví cit.

A snům, jež k žití budily je kdys,

a touhám, v nichž jim srdce našlo dech,

jsem dosud poddán... A snad našel bys

dnes čerstvou stopu krve v řádkách těch.