Zapomenutí.

Den mladý trhá zlaté růže rána,

a ty, jež žití osudem mi dána,

chceš zas, by nocí stal se bílý den

a hvězdami a štěstím kvet’ náš sen?

O dobře vím, když vůkol nás se stmívá,

že každá krůpěj krve v tobě zpívá,

že zrak tvůj jasem rozkoše se směje

a ret tvůj rozkvétá a dech se chvěje.

Nuž, k hrudi hruď se poj, jak život ráčí,

v tvou touhu jako v palác duch můj kráčí

a kove v duší lásky zlato ryzí;

snad začíná svět tam, kde smysly mizí. –