ZAPOMENUTÍ.

Strom, co z jara vykvítá, na jeseni

Uspáván zas barvitý oděv svlíká;

List vešken v chladů podzemních závění

Uhnívá v bahnu – zem proň nenaříká;

Za valem val, za mrakem mrak se vine,

Za růží růže, sad za sadem hyne –

A všecky vejdou v zapomenutí!

Sbor k jihu zalétá operutěnců –

Mnohý se zpátky v sever již nevrátí.

Kde který hnije z lesních opuštěnců?

Která na moři vlna jej zachvátí?

Jak jitrem hasne temno pustých stínů,

Jeden za druhým v chladném zajde klínu –

A všickni vejdou v zapomenutí!

I člověk – bludice citem nadána –

Vystoupiv z tmy, po krátkém zasvítání

Sem tam poháněn, než se dočká rána

Mdlý již do temna, z nějž vyšel, se sklání.

Tam věčnost jeden za druhým prodřímá,

Jež všecky země jedinká pojímá –

A všickni vejdou v zapomenutí!