ZAPOMENUTÝ CHRÁM.

Na staré skalině, jež čněla zpupně

nad pláně v oblaka tak nedostupně,

až tam, kam lidé marně zrakem toužili,

chrám básník budoval po léta dlouhá:

vzdor orlů sílil jej a divá touha

jej hnala tam, kde cizí světy kroužily,

do výše azurné a gigantické,

nad písně skřivánčí a idyllické,

kam naší země hlas již nedolétal,

květ lilje mystické kde v taji tiše zkvétal:

O dílo závratné a hrdě nové!

Ó lodi nesmírné oblouku smělý,

kam okny štíhlými sklo pohádkové

jas slunce zlaďuje v tón zrůžovělý!

Ó figur pitvorných i svatých jakou směs

ten velký samotář do chrámu svého snes!

Tak v tichu mrazivém řad pustých roků

v tom chrámu dumal svém v samoty toku,

za nocí tesklivých své spínal ruce,

na kříži tužeb svých se trýznil v muce,

sám hlasu vlastního ve výši té se lekal –

leč dolů nesešel a čekal, čekal, čekal.

Na bytost tajemnou on čekal, až se zjeví,

na bytost neznámou, jíž jméno nikdo neví,

jež na kůr vystoupí a náhle, beze hlesu,

tam spících varhan sáhne do klávesů,

a rozzvučí je harmonie vlnou,

tou hymnou vítěznou a kouzla plnou,

jež teple prochvěje těch samot chladem,

svět dole zaplaví svých tónů spádem,

že stane pak v své pouti nekonečné,

by naslouchal té písni duše věčné...

Chrám čněl tu roků řad, a zjev ten nepřicházel,

by píseň vyvolal v tu hrobku dumy stinnou,

a vichr bouřlivý ozdoby hrdé sházel,

až jenom pýchy věž tu stála nad ruinou.

Za nocí hvězdnatých, když slétl s nebes říše

ten duch, ten anděl, démon, a plul v jinou dál,

tu zvony věže té se rozehrály tiše,

a ve zřícené lodi smutný zásvit vzplál.