ZAPOMENUTÝ HRDINA

Svět vratký je, ty místo však v něm hledej,

stůj na něm do smrti,

znej sám svůj pořádek – jdi třeba pod svět za ním,

jdi za ním, nebo se – a nechť tě rozdrtí

los krutý zítra, dnes:

ty věčnost v sobě nes!

Vždyť jenom tak svět cítíš kolem sebe

a nejsi mrtvý brak,

jenž v dobách zoufalých jen bídu svoji vidí,

v kout někam zapadne, tam čeká na zázrak –

ty’s pevně v zemi vrost’ –

svou konej povinnost!

Zní z toho zpěv, že bůh sám rád ho slyší,

když nebem zachvívá,

zní onen z toho zpěv, jímž zhaslé věky budíš,

že cítíš Kyklopů kol dunět kladiva,

jež z tmy zas vynesli...

Co na tom, zhyneš-li?

On tušil to, však málo věděl o tom,

tím víc však zpříma šel,

když osud přepad’ ho, jak orel ovci v horách,

a gestem jediným ho poslal do pekel.

Chceš věčné věky žít?

Jdi rozkaz vyplnit!

To bylo v noc, jež lákala svou krásou.

V poduškách Toulon spal,

v přístavě loďstvo s ním, když jako granát náhle

si ostře nad lodí zlý poplach zahvízdal...

Kouř schodištěm se táh’

a šuměl v temnotách...

Táh’ jako had a šuměl noc už celou,

konečně zasyčel.

A trubka vřískla hned: Loď hoří! Pomoc! Hoří!!

Nejhorší na ni dnes se vplížil nepřítel!

A má ji výbuch snad

do trosek rozmetat?

Jak lišky z děr vše na palubu spělo

v směsici zmatené...

Prach sám že chytl zas? A smrt že z toho kouká?

Jak – dole zář že zřít je možno plamene?

Ten praskot neslyšíš?

Je u pracháren již!

Zas trubky hlas! Řev sirén ze tmy duní,

paniky signály –

to všechny lodi kol, jak lidé v děsu činí,

se též svým pokřikem do noci ozvaly,

až v posled všechny řvou

úzkostí šílenou:

Zatopte loď, než požár všechno zdolá,

do práce každý hned,

kde živel řádit chce, tam rozum laso splétá

a klidné rozvahy vše zmáhá výpočet!

Nuž k pumpám každý spěj

a hlavy neztrácej!

Za kouřem zatím žár se zdola dere,

jenž všechno roztaví.

Na můstku marně povel dneska rozkaz stíhá,

kol zmatek tančí už svůj tanec bezhlavý...

– Tys’ byl tam dole? Stůj!

Co’s viděl? Vypravuj –!

– Tam výheň je a na stěnách již hlodá –

co chce však kapitán?

– Proč ventil zavřel se – proč nepropouští vodu,

což zničen je snad též a ohněm rozežrán?

– Já k němu dojít chtěl,

leč pro dým nedošel.

A mám-li vše, co dole zřel jsem, říci:

už všechno marno je,

já nemoh’ nikde stát, tak rozžhavil vše oheň,

my marně dáváme se s živlem do boje,

leč poruč, co chceš sám:

já stojím, poslouchám!

Pár zbabělců už přes palubu skáče,

což konec blízký je?

– Ne, vnikni znova tam, kde smrt snad už se chechtá,

tvá ruka najde ji a snad ji zabije,

jdi za ní, vnikni k ní,

ten chechtot zakřikni!

A vskutku kouř – hle, všade už se chechtá

a jiskry tančí v něm –

loď zdá se točí se a paluba se zvedá,

což zhyne „Liberté“ přec v moři plamenném?

Když všade však je zle,

co praví srdce tvé?

Je naděj tu a tam, kde naděj zbývá,

muž nikdy neváhá! –

Jak lasice se mih’ a v černé díře mizí,

nechť chvěje strachem se už kolem podlaha,

on ničím nezmaten

svůj úkol vidí jen...

Jde, běží, klesá... rychle hned však vstává,

a běží zase dál,

ač rána vstříc mu hřmí, on hromu toho nedbá,

jde rovnou do mračen, z nichž první blesk už vzplál,

jde, sotva lapá dech,

jde bytost v plamenech...

Jde, běží, klesá... nad ním dělo vzdychá,

než vydalo svůj vzlyk,

on běží dál – teď po čtyřech se plazí –

ach ještě okamžik, jen ještě okamžik –!

Teď pad’ – teď hlavu zved’ –

z tmy nový blesk však vzlét’

– a sopky smích se ozval nad Toulonem...

Loď pyšná zmizela,

sta lidí s ní... kol v nářek vše se dalo:

Což byla na lodi jen srdce zbabělá?

Tu hrdina však vstal

a všem se ukázal:

Šel dolů tam, ač výbuch vstříc mu dýchal

svým dechem smrtelným,

jej vedla povinnost – jej nezalekla hrůza,

jej plamen nezdržel, ni blesk ni kouř ni dým

– ach, prostý hrdina –

kdo dnes naň vzpomíná?

Svět vratký je, on místo však v něm našel,

stál na něm do smrti,

znal sám svůj pořádek, šel do podsvětí za ním,

víš, co to znamená? I když ho rozdrtí

los krutý zítra, dnes –

on věčnost v sobě nes’!