ZAPOMENUTÝM!

Vy geniové nepoznaní,

jež pohltila minulost,

jímž strhán lavřín s bledých skrání,

než vyspěl v zlatých plodů skvost;

teď věčné noci – hrozné věno! –

jste se vší snahou klesli v plen,

a život váš i vaše jmeno –

toť zašlý zvuk a prázdný sen.

Ó hrozný úděl muset žíti

a bez památky umírat,

a trhat štěstí, lásky kvítí,

a jím si jenom rakev stlát!

Ó hrozný úděl: s myslí vřelou

být mrazným světa vírem hnán,

domknout se výše duší smělou,

a přece umřít – nepoznán!

Vy lidstva bludní Columbové,

teď věčnost vaší plavby břeh,

zda zaplálo vám v kráse nové,

co vítal duch váš v zemských snech?

Vy věštci božstvím oslnění,

jimž osud kletbu v úděl dal,

vy pěvci hluchých! vaše pění

zda našlo tam svůj ideál?

Však blaze vám! – Co je ta sláva,

jež nám připadá za kořist?

květ nerozvit, jenž opadává,

jeseně víchrem hnaný list;

je struna, kterou čas přetíná,

by nezněl nocí její kvil,

je bouře zvěst, jež uhasíná,

než příval mhy se v mračno slil.

Však jen když v plody vypučelo,

co bylo dílem dlouhých muk,

co bouře silou duší chvělo,

čím jásal vašich srdcí tluk!

Ač laur nezdobí vaše čela,

ač jmeno vaše zhaslo v tmách,

přec ducha záře plná, skvělá

dlí minulosti na vlnách.

A v tom vědomí nastupuji

ve službě lidstva velkou pouť;

já vím, že ve váš přístav pluji,

že musím, musím zahynout!

Leč síla má a moje chtění,

ty nezahynou, jak můj duch;

„zdar smrti!“ – to mé pozdravení,

až vstoupím ve váš tichý kruh!