Zapomněla...

Jí, sirotku, čas dal málo jen květů,

víc krvavých v srdce jí zasadil ran...

Teď v rakvi juž dřímá, z dalekých světů

vstříc kyne jí záře nebeských bran.

A mnohý, kdo za živa kamenem po ní

jen hodil a s výsměchem na ni jen shléd’,

dnes s vylhanou slzou nad ní se kloní,

kříž dělá jí v čílko, jež mrazivý led.

Však ona, jíž v žití osudu krutém

tak dlouho, ach, úsměv nezdobil líc,

z té rakve teď v svící plápolu žlutém

všem vlídně, tak vlídně se usmívá vstříc...