Zapomnění.

Když duše moje v kalich dum se schýlí

a bledá skráň se vkládá v náruč dlaní,

tu náhle zřím, jak světly stín se sklání

mou nad hlavou – to krásný anděl bílý.

A hvězda sladká ve zraku mu doutná,

tam tolik neznámých se divů tají,

rty jeho sladký nápěv šepotají

pod bílým prstem zlatá zpívá loutna.

To píseň krásná, tajemná, jež svádí

mou duši za sebou, kams v kraje jiné – –

vše v přítomnu se v mlhy rozeplyne,

je lehko mi, jak někdy, v dobách mládí.

A do srdce, kde mnohá rána živá –

balsámu krůpěje teď kanou vonné

a v tichu přesladkém, v němž duše tone,

jen andělova loutna zpívá, zpívá...