Žaponský motiv.

Hrstka tu klasů bohatých,

jako kdy září zlatem,

na nich dvě drobná ptáčata

s hebounkým, pestrým šatem.

Jeden z nich – malá všetečka

ve klasů houšť se boří,

do zrnek bujné úrody

zobáček chutě noří.

Druhý? Ten všecek zadumán

hlavinku něžnou kloní,

nevidí, ani neslyší,

zlatem jak klasy zvoní. –

Tak mi to právě připadá,

že také s lidmi bývá,

když jim na pouti pozemské

v ústrety štěstí kývá.

Jedni – ti štěstí uchopí,

přinutí s sebou jíti,

vždyť jim na cestu životem

nezlomná vůle svítí.

Druzí – ti s hlavou sklopenou

ve snách jen bloudi světem,

třeba i štěstí zářivé

v cestu jim kyne květem.

Ubozí! – stále touží jen,

hledají štěstí v dáli,

než si je v dumách vykouzlí –

pravé – jim časy svály.