ŽÁR ČESKÝ.

Tak jako to slunce tam v prostoru,

tak v srdci nám oheň žže stálý;

on vzpomínky budí v něm ku vzdoru,

on šlehá je z hanby a z příkoru,

by studem a bolestí vzplály – –

on pálí!

On pálí a mučí, on bičuje nás

jak požár, jenž poklid nám tráví,

on pohání srdce nám v bouřlivý ráz

jak pod ledem řeku, když roztává mráz,

jak v popelu zkázy proud lávy –

proud slávy!

On prohřívá nad námi zdupaný hrob,

ač hrobaři hlavami vrtí;

on ztrnulou půdu kol burcuje z mdlob,

až plna jest puků a života stop,

ten k slunci z ní raší a drtí

kru smrti.

Ó srší žár český z kry ledové,

byť zapřel i jazyk jej sterý,

on nezhasen sálá z tmy hrobové,

a jako kdys bývali Čechové

jich synové plni jsou věry

i dcery.

Byť zradili, zazdili, zakleli jej,

žár český se nezalkne v lidu,

to slunce v nás hárá, a děj se co děj,

noc každou zas prorazí paprsků rej

a nezbude po chmurném klidu

ni vidu!

Byť nad námi v mohylu věžitou

se kupily hříchy a stesky:

tu hrdosť, tu jarosť v nás ubitou,

jež byla, jež bude nám záštitou,

zas rozjiskří slunnými blesky

žár český!

Jen slunce to zlatými plápoly

nás živí a budí a světí;

ó střesme jho hanby již v nevoli,

ať tužby a činy jak sokoli

v nás cítí, že slunka jsou děti,

a vzletí!