Zář na horách

Zář na horách! Zář na horách!

Slyš jásavý křik dole,

jak v tisícerých ozvěnách,

o skály bije holé!

Zář na horách! Ó, vizte jen,

jak horské štíty hoří!...

Och, konečně přec nový den

z mlh věčnosti se noří.

Och, konečně přec vstává den,

o kterém lidstvo snilo

a ve kterém svůj dávný sen,

své touhy zrcadlilo...

A všechno chce mít jistotu

a vzhůru všechno spěje...

Však náhle konec jásotu –

co na horách se děje?

To nového dne nebyl nach,

jímž hory zrůžověly:

to pouze stráže na horách

svůj ohníček tam měly.

To pouze stráže na horách,

by nechvěly se mrazem. –

Hle, chvíli jen plál oheň v tmách,

pak tma zas padla na zem.

A v smutku z hor se vrací zpět,

kdož v horách jásat chtěli...

A dál svou cestou spěje svět

zas zamlklý a stmělý.

A znovu ticho v údolí

a dále noc se plíží. –

Och, zklamání vždy zabolí

a myšlenek let tíží...

A znovu lidstvo sní svůj sen

a čeká, čeká v touze...

Och, přijde den, och přijde den –

či fantómem je pouze?...