ŽÁR POLEDNE

Poledne v skalách. Náprstníky kvetou

žlutými kosmatými zvonky skvrnitými,

jak květiny hříchu. Divokou, kořennou vůní

jak pod žárem úpějíce voní stromy usýchající

a pryskyřice zlatá kane. Rozsochaté větve jedlí

jsou skloněny jak v posvátné Bohoslužbě.

Tu slunce ptalo se mne, žhouc mne jazyky ohnivými:

Proč jen ty rušíš můj mír?

Hle, kolem je svatý úkon zrání, neb hodina má je.

Mou obětnicí v chvíli této je země –

vše strnulo tiše, by přijalo svatý žár můj,

neb aby umíralo v objetí jeho,

jen ty jdeš v dálku?!

Květ žlutý, jedovatý, kosmatý jak skvrnami posetý hříchu,

jen tiše kýval v rozhořelém vzduchu.