ŽÁR

Žár uléhá jak šelma sytá, jež hledá blízkou svěžest struh,

a nebem siným odbarveným pár mráčků plyne – kam, ví bůh!

Vzduch slitý, jako zkapalnělý, v něm nepohne se zhola nic;

jak s dechem v prsou potlačeným ční rudá těla borovic.

Ta trocha hmyzu bez bzukotu jak vznesla by se s mršiny,

a voda jako zemní olej má plynouc mrtvé odstíny;

i všechny ryby, jež v ní žijí, jsou proudem brány ospale,

stín supa v nebi nepohnutý zřít v jednom bodu trvale.

Zem puká takřka slyšitelně. A trávu sžírá prach a rez.

Lze čísti v očích člověkových: vše jedno, zítra jako dnes.