ZÁŘÍ

Jdou dni a jako proud se po nich lesknou růže,

po noži milence se hojí stromů vryp.

Dni udic ponor jsou, jenž pro kořist se hrouže,

lesk stejný zachytí jak povrch vod a ryb.

A jako duchem zrak, svit ubledá a jemní,

když padne na cestu stín řídkých plavých hřív,

ten poklus vzdálený má ještě rytmus zemní,

však světla zhasíná a bortí pevnost niv.

Zhasíná v očích tvých lesk obojetný, září,

vel, pros, či zaklínej, hodina neprodlí.

Čteš v lehkých oblacích, čteš v starobylém snáři,

cos poznal ze světa, jak zvadlé růže tlí.