Září.

Kraj potopen je ve slunečném jasu,

a svatý poklid rozložil se v poli...

Už role širá zbavena jsou klasů,

a lány jejich, rovny jako stoly

se prostírají kolem boru všade,

kam dokola tvůj snivý zor se klade.

Již doplanuli žární léta dnové –

a příroda přec nejeví se stara;

spíš mládnout zdá se v kráse opět nové,

neb vzduch je čistý zas tak jako z jara,

a slunko nad ním směje se a hřeje,

že smutný zrak jím znovu pookřeje.

Den plyne za dnem jeden jako druhý,

a v míru jeho všade nad rovinou

zříš babí léto zaplítat své stuhy,

jež bílým vlasem po hrudách se vinou

a jako stříbro lesknou se a svítí,

když vánek zavlá hedvábnou jich sítí.

Jen modro stálé visí na obloze,

ni mráčku není v syté jeho tůni,

a dole dýchá každém ve úvoze

mateřídouška líbeznou svou vůní,

a s meze, posud nedotknuté srpy,

se pestří vnadně slzičky a chrpy.

Tu zrak tvůj rád se v jasný obzor dívá,

kde ostře niva od nebe se liší,

kde s chocholoušem cvrček sobě zpívá,

kde bílá cesta zdá se kroku bližší – –

a jasný obzor slunečna a míru

se rozepne i ve tvých prsou šíru.

A úsměv blaha zaplane ti v tváři,

a duše tvoje prodchne se tím klidem,

jejž na zem nosí krásný měsíc září

vždy za rok jednou přírodě i lidem,

tím klidem snícím, který bolest’ hojí,

a který pronikl i báseň moji!...