ZÁŘÍ.

Podivná ruka vzala ruku moji,

hlas zachmuřený poručil mi: Vstaň!

Je k zemi přitlačen ten, kdo se bojí,

měj srdce ve dlani – a plaň a plaň!

A jdeme zahradou, až k nebi kmeny

se zdvihají tak divně stříbrné.

Kdos vede mne. Kdos velký, zamračený

a mlhu jako plenu rozhrne.

Jsem mezi lidmi. Aspoň stín to lidí,

co neslyšně teď plyne vedle mne.

Však tváří, běda, pohled neuvidí,

jsou odvráceny, němé, tajemné.

I řeč už slyším. Slova, divná slova.

Jdou ke mně všecka jako tichý proud.

Však nerozumím nic. A znova, znova

chytám je... aspoň přízvuk postihnout...

Je cizí řeč a všecky věty cizí.

Neznámý smysl plyne ke hvězdám.

A mlha padá, všecko mizí, mizí,

jen já tu zbývám, sám a sám a sám.