Září

Ty, sladký září! Jak je modré nebe

nad těmi vrchy, kde se barvy rodí!

Jdu zmaten vzduchem, jenž je plný tebe,

a chtěl bych plouti povětrnou lodí.

Tak zcela nízko nad lesy, jež mění

svou píseň zelení na píseň žlutí;

a v slunci tiše oddati se snění

o novém jaru, novém zahynutí.

I tak je dobře však na zemi něhy,

jež dovede tak krásně umírati

na chvíli, požár uhašený sněhy,

by znovu vzplála s jarem, jež se vrátí.

Již v lesích strání měď a zlato hoří,

koňadra u cest nepokojně hvízdá

v klid, jenž se snáší se sivého boří

a v němž svou radost poslední teď hmyz dá.

Motýla zdvihám létem znaveného

a zas ho pouštím na poslední květy;

ještě se těšit budem ze dne svého

já, cikády a ptáci, zvěř a květy...

Proč prchají však světle hnědé srny?

Můj krok přec tišší nemůže už býti.

Jsem tulák trochu rozedraný trny

a teplo zvířat chtěl bych pocítiti!