ZÁŘÍCÍ RUKA.

Chud jest rabbi Chaninah. Dnů všedních prach

smyje s rukou k sobotě a posvátnou si lampu nítí,

s ženou sedá k nuzné večeři,

ale na den druhý bez práce kde chleba vzíti,

ač v Boha důvěří?

Smutně jemu praví choť: „Jdi – Bůh tě voď –

od bratra jdi ku bratru, i u cizích pros dveří;

hne hlas prosby nebe závorou!“

Rabbimu se po tváři stín hrdý bolně šeří –

dál hloubá nad Thorou.

Lká choť jindy v slzách již: „Tam výklad piš:

Ať si chudý o hladu den všední ze soboty stvoří,

by směl s Bohem jíti po práci!“

Rabbi hlavu ve dlani, zrak svatým hněvem hoří,

ač srdce krvácí.

Vadne, stárne z práce, běd. Dí ženy ret:

„Modli se, kéž o hladu v tom světě aspoň z části předem

okusíme vděčných u plesích,

co Bůh odměnou, zde bědných strastí za pohledem,

nám chová, v nebesích.“

U svatvečer sabbatu jde o chvatu

v synagogu s němou na rtech modlitbou a s touhou divů.

Všemocný tam blíž jest ubohým.

K zbožným slovům úst duch tone obav ve předivu,

zda chce tak Elohim...

Žena doma v modlitbách. Kde domu práh,

měsíce zář modravá se z otevřených dveří line

kosmo v pruhu jizbou ku stolu,

nad ním bez oleje lampa smutná kyne,

klid svatý v okolu – –

Světlá ruka mlživá z tmy vyčnívá,

jako průsvitná dlaň vlídná láskou žehnajících duchů.

Dává cos? Dlaň hledá v ústrety?

Nad stolem zjev náhlý budí slastnou v ženě tuchu:

to proseb odvěty!

Prázdnou mísu ujala, vstříc podala –

světlá ruka tajemná zas do tmy u záchvěvu mizí.

Nad stolem se vzňala lampa sabatní...

Pod ní zas jen prázdný stůl, jenž k hodům nepobízí,

a bída ostatní.

Ze sboru se navrátiv, muž vid a div

vykládá své ženě prosté: „Měla's ujati tu ruku,

v její spěti zářné oblasti!

Na chvíli by vedla tebe k písni vděčných zvuků

a k ráje účasti.

Není hmotou nebe dar, ni z mlh a par,

v nadsvětí co dobra nám Bůh na odměny k blahu střádá

nad požitky světa tělesné.

Podá dlaň; duch za ním vaň: měj, zrak co neprobádá,

co k zemi neklesne.“

V mysli prosté zmatek tuch, co dá jí Bůh,

jak jí moudrý Chaninah slov námahou plň blaha líčí,

a přec kvete bohatý jak luh:

rosou plá, jí vůně vlá, květ září, símě nové klíčí

žní lásky do zásluh.

Opět minul týden zas. A jas a žas:

Světlá ruka průsvitná vstříc nad stolem se mživě chvěje.

„Uchop dlaň!“ jí šeptá Chaninah.

Choť se k němu tulí, váhá, dlaň svou v jeho hřeje,

až ruka bledne v tmách.

„Nač bych těšila se pak, až bída zrak

v hoři plní slzou, budouc teď již chlebem ráje syta?

V lásce dlaní stisk dlaň neraní;

dočkám, půjdu, z výtek vůči nebi slzou myta,

dlaň s tebou ve dlani.“