Záříjová iluse

Na zeleném předhoří sídlo vystavím si

z čedičových balvanů, z napuštěných dřev,

ukřižuji révoví na prohnuté římsy,

aby neslo do oken modrých hroznů krev.

V starém parku pustnoucím v stíny plné vůně

starých bohů necudných sochy postavím,

Venuše a Pomony s vášní v snědém lůně,

Bacchy, Fauny chlupaté, pány let i zim.

V houšti však, jež na podzim plno rudých plodů,

Priapovu postavím sošku topornou,

kamennému k oltáři povede tré schodů

mechem vlhkým zarostlých, zahalených tmou.

Vysoké zdi ohradní zevnitř zarůsti dám,

zevně temné víno psí spustí guirlandy,

k čistokrevným fenám zlým kleštěnců dvé přidám,

spolehlivých ve službách artis amandi.

Budou bdíti, aby mi lidé ctní a zbožní

dechem neotrávili vzduchu v sídle mém,

trávníky a stezky mé, krb a prádlo ložní

budou střežit před jejich slizkým pohledem.

Na tom sídle zeleném nebude však hluku,

dni ni noci neuzří ryčné orgie.

Muž či žena přijde-li s modlitbou v stín buků,

jejich srdce jako mé snem jen ožije.