ZÁŘIVÁ CHVÍLE

Oh, nyní jsi moje! nyní tě mám!

pevně tě v objetí držím,

zářivá chvíle!

Před slunce východem zvěstovali tě ptáci

nesmírným chorem, velikým zpěvem!

A nyní otevřenými okny

sem vnikáš a zde na loži v plamen zahaluješ

mne, ženu a dítě!

Jaký pozdrav vzcházejícímu dni!

Před lety

večery miloval jsem, tesknící večery,

melancholické – říkal jsem – večery..

Stín prodloužený a truchlý věcí všech,

západu žel, červánků pláč,

„modrou květinu“, známou básníkům,

jichž plášť vidíš vlát za zříceninou.

Ale teď –

teď nade vše miluji tuto zářivou chvíli,

tento jitřní a velebný zvon,

ohlašující počátek činného dne

lidem živých očí a živých srdcí.

Za chvíli vzbudíš se ty, ženo! Ty zavýskneš, dítě!

Město se probudí a širý jiskřivý kraj,

životem zvlní se sladké živočišné moře,

vydechnou všichni prudce a vesele.

Slyš kladiva prvního úder,

hlas, který po čemsi volá,

děvčete popěvek ve dvoře kdesi –

a nyní již rostoucí šumivý chorál,

píseň a tanec života!

Ó díky za toto probuzení,

ó díky za tento vášnivý povel,

zářivá chvíle!

Sladká chceš být i v krutosti?

Nebudeš jiná ni v lítosti

dnů rozvrácených, zlých..

Ale tvůj vášnivý, zářivý povel –

je povel – k životu!