ŽÁRLIVOST.

Ze smečky vášní všech, jichž oči planou vlčí

v tmě nitra lidského, ty, nejvíc hladová,

proč všudy za mnou jdeš? Proč tvá vždy tlama vrčí?

Proč k zemi šlapeš mne jak jezdce podkova?

Mou duši, stvořenou pro alpských sněhů ticho,

pro jasnou oblohu, jíž jako vytepán

vrch každý kreslí se, tys peklu smetla v břicho,

ne vody dala’s rtům, však plný žluči džbán.

Chci prchnout. Ve větvích tu drsně smích tvůj svistí,

A stanout? Pod nohou, hle, v žábu změněna

se slizce províjíš. Teď zlobná, zježena

dál ženeš mne. Tak vichr zvadlé žene listí – – –

Ó, sladká poustevno, kam pták jen, brouk a laň

zabloudí! Zde mé srdce! Svým je kouzlem zraň!