ŽÁRLIVOST.

Sotva že z dětských šatů jsem trochu povyrost’,

v tvrz srdce mého vešel zavilý, prudký host:

Tvář žloutenkové pletě,

procedil v strohé větě:

„Jsem lancknecht Žárlivost.“

Hned v ústrety mu vyšel pán tvrze, Sobectví,

s ním shod’ se v příbuzenství, i pili na zdraví.

A že si na tvrz oba práv stejných dělali,

o panství nad ním hlučně, při piva korbeli,

ve vrhcáby hrát s klením a laním začali.

Ubohá tvrz – mé srdce! Zblácena, zplvána,

tvrdými hesly boje po stěnách popsána,

klením a hřmotem kostek zní pustě den co den –

a nikdy zbožný zpěv a sladký míru sen.

Často v tvrz srdce mého chtěl vejít tichý kněz

a v hernu prokletou mír tišší, vyšší vnést:

V kapli neb tichý domov mé srdce přestavit...

Odehnán však vždy z prahu, odešel se vzdechem. –

Tak srdce moje nadál je vášně pelechem.