ŽÁRLIVÝ (I)

Když rusé vlasy tvé jak vlna hustá

kol tváře se ti strou, kde oči lačně žhnou,

když k číším prsů tvých má chtivá ústa

se v touze běsné pnou za slastí plamennou,

když laskám kolenou tvých oblost lahodnou,

co hluchou tiší noc nás halí pustá,

mně duši vidinou vždy plní otravnou

a v nitru zjitřeném výhružně vzrůstá

jak dračí setby plod zlé žárlivosti saň:

tvých údů sametnost co celuje, má dlaň

chce mstivě zatnouti se do nich dravým spárem,

neb za doteků svých vždy cítí sled všech chvil

a rukou dřívějších a cizích, pod jichž žárem

tvé srdce zmíralo a klín se tetelil.