ŽÁRLIVÝ (II)

Ó mlč a neříkej, – vždyť není ve mně víry

v tvá slova obluzná, – že dým byl vše a klam,

kdy ruce horoucí jak v zvučných strunách lyry

tvým tělem bloudily, – že cit tvůj byl vždy sám.

Je moře bez konce, svět daleký a širý,

však nad něj bezmeznější touhy vzmach a plam,

jež vrhá zvědavá se vášně v divé víry

a každé vilnosti se vzdává žhoucím hrám:

máš srdce potulné a tělo nezkojené,

jež lačno požitku, jenž dosud nepoznán;

tvé oči lhostejné a líně přimhouřené

co s lože sledují, jak zdá se, chvějné stíny,

že nyvě vzpomínáš, vím, žárlivostí rván,

jak žádost vydráždit’ a nasytit’ znal jiný!