Zármutek.

Jednou, když jsem ještě kvítí

Do věnců si splétával,

Z říčky rybinky do sítí

Nevinně si chytával:

Tenkrát, když jsem se, jda s matkou,

Před ní za motýlem hnal,

An jsem jenom čáku sladkou,

Ne pak lstivost lidí znal: –

Tenkráte jsem šťastně žil!

Ale teď! ach! krásné kvítí

Věnců osud rozdrtil,

V pavučiny moje sítí,

Ryby v písek proměnil;

Nic mi – nic mi nezůstalo,

Čím bych se zde potěšil,

Co by nazpět štěstí dalo,

Žíti, jak jsem tenkrát žil!...

Kde jste věnce – rybky mé?