ZAROSTLÁ TŮŇ.

Jak oko tmavé, třpytné byla kdys,

a nebe rádo dívalo se do ní;

teď na hládi jen okřehek a sliz,

jenž jako bělmo pohled její cloní.

Kol duby staré, olše, břízy – hle,

jak celé v ní by shlížely se rády!

Však zrcadlo jich smutné, osleplé!

Co vážek hon jí a co listí vády!

Červánek doutná – obláčků jde řad –

plá bílý měsíc s modravých hvězd hejny,

jen v zarostlou tůň paprsk nezapad,

dál stín tu, klid tak posupný a stejný.

Teď leďňáček se nad ní rozletěl,

zahrálo rudé, zelenavé peří,

na větvi sed a volá, jak by chtěl

ji vzbudit ze sna – dřímá dále v šeři.

Jen slední bouř jak prala ve kmeny,

ven spadlá větev trčí ze hluboka,

jak ostrý trn to prudce vražený

do smutné tůně vyteklého oka.

A ticho, teskno, smutno, mrtvo tu,

sem nechodí pít za večera laně –

ó, jaký příval moh by k životu

ten zapadlý kout vzbudit nečekaně?

Ty, jehož duše chytá stín a svit,

vše, co tu žije, letí, chví se, sluní,

tu musíš stanout, musíš zamyslit

se nad tou smutnou, opuštěnou tůní.

A zachvíš se, že tak bys do šera

moh zakletu mít duši, rovnou vězni,

že žití, krása, zázrak, nádhera

by bez odlesku mohly táhnout přes ní!