Zarůstá cesta

Už chodíš zřídka kdy poplužím Brna,

kde sbírals latiny stříbrná zrna,

z úderů na cymbál v jakubské věži

slýchals pláč domova v dunění spěži,

chlapeckým steskem mrazivě trna.

Daleko máš k břehům Sázavy ladné,

kdes prvních veršů kul klinkání snadné,

a kde jsi čekával jak rytíř na stráži

na křehkou princeznu z brodského nádraží.

Jako květ jívy když v jarní sníh padne,

zmizela v časů lavině zrádné...

Zarůstá cesta i do Prahy zlaté,

kam tě vždy vábilo dědictví svaté.

Ve stopách básníků bloudil jsi zmámen,

nad chrámem Karlovým slávy zřel plamen,

celoval pláště lem s královny ramen.

Dnes sen i skutečnost zle se ti mate.

Nepůjdeš, poutníče, k Litomyšli,

kde Lenka s Vavřenou vstříc ti vyšli,

ani tě Proseč už neoblaží,

kde Arne vítal tě na zápraží.

Už horký gejsír tam nevyráží...

Chodíš jen pár kroků, kde kupcův krám

rozmetal jeviště k tvým dětským hrám.

Hledáš tam denně mateřský klín,

dědovy dýmky kouř a bábin stín –

v starém zříš zrcadle, stín že jsi sám!

A ten stín odnesou sousedé dobří,

kde lípy nad branou, tří věků obři,

když vichor v zelený krov se jim dere,

hudou jak fagoty a flétny steré

žalm Pánu zástupů – Miserere!