Zas do hloubky se táhnou lesní stezky

jehličí měkké dosud po letech

vůní jejích vlasů voní jemně.

Na konci cest se zlehka kloní keře,

jak někdo neviděn by kráčel blíž...

Pojď, snad tys. – Z věrných dálav

temnou báji času hučí hvozd.

Ve velkých rozlohách,

kde nelze tušiti konce lesů,

volání slyš,

teskné volání známého hlasu,

jenž jde a bloudí a se ztrácí;

jdeš vskutku v daleku někde

nebo v sluchu horečném se rozpoutaly

dávné záchvěvy sonorních tónů,

ztracená?

I šumot domnělých kroků

v houštinách tajemně kývajících

vyvanul;

zešeření mysl sevřelo,

dolů spouštějíc se

na nehybných křídlech mraků.

Teď les se rozplakal

jemným nářkem celý,

tichým zpěvem šelestného deště,

a zrosena ševelným šeptem,

opuštěna v hlubinách těchto,

dumala lesní Panna.

Jabloni uprostřed polí,

přízraku veliké hlavy

smutného, spícího obra

za šera, za šera dnů,

k bezhvězdným nocím můj pozdrav,

osamělého chodce,

jenž tebe vzpomínal v dáli,

za lesy, za lesy tam.

Koleje jdou z prázdna do prázdna.

Sám u staničky, domku. Jedna svítilna

kraj šerý obzírá. Jak je jí tu,

když v zimní noci starostlivě bdí?

Dešť známě šustí mi, jak jednou večer v září,

vůně zahrádky se tmí, jak v jiný, dusný večer,

kdy po dni horkém dlouhým, zadušeným výstřelem

tu zahučala boru mrákota a mládí mé

s tou chvílí chtělo věčně ztrnout ve věčnu.