ZAS HUČÍ VĚTRY...

Zas hučí větry, zas větry jdou,

bičují duši a listí rvou –

praskají větve, a v dálce to zpívá,

výkřiky, touha a hudba divá!

Mám větry ty prudké tak rád, tak rád...

Opřít se? – Líp je dát se jim hnát,

kam bouře velí, kam živly nesou –

v oblaka, jež se nad zemí třesou.

Slyším zas moře... a hučí les...

Můj cit se zmítá v té bouři kdes –

v zmatku se všude v oči mi pletla

černého kloboučku stuha světlá – –

Větrům se nevzpírat! Dát se hnát! –

Když mé být nemůže, co mám rád –

alespoň v bouři zachytit v spěchu

jediný atom Vašeho dechu...